S hořkostí v duši hledí zpět do uplynulého pětiletí svého manželství. Ale čím dále, tím zmateněji již a mdleji plynou k jeho vědomí jednotlivé obrazy a dojmy. Duševní napjetí popustilo, síla se znavila, únava těla klade se jako soumrak na život mysli. Vystoupne, zahoří sem tam ještě vzpomínka jasným světlem jako ohníček na obzoru, ozáří na chvíli ještě zcela jasně kousek břehu, ale osvětlit celý kraj uz nestačí. A za chvíli shasíná, tma houstne, až zase nové ale slabší již a s předešlým nesouvislé světlo ji proráží, jen aby však ještě dříve dokonalo a do rostoucí tmy vpustilo Svůj čadivý, záhy se rozplývající dým.
Avšak kolik bude ještě těch večerů, v nichž reflexy plamenů vzpomínek budou protínati jak ohnivé zklikatělé meče hučící řeku života a kmitavou září svou zbarvovat každé noci i neklidný sen?
