ale dnes na zpětné cestě ke křesťanství, pln soucitu a shovívavosti k lidem zatemnělym, poníženým a bídným a pln víry v postupné sílení a pronikání hlasů vyděděnych a v postupující vitězení jejich nárokův a práv hleděl zpátky na tu dobu jako na zajetí' v říši plné sic dráždivých půvabů a rozkošl, ale se sypkou, neudrzitelnou půdou morální podstaty - v říši, kde vládla panovnice, jíž nebylo lze upříti svůdnou krásu a královskou pýchu, ale u niz nebylo hřejivé dobroty srdce.
Neklečel dlouho před jejím majestátem, nehleděl dlouho v opojné jeji zraky, a přec í po zpronevěře zůstala v něm vzpomínka na jejich záludny třpyt.
Byly v něm protesty, zbraně a hradby proti ní i její říši, mnil se již blíže starci Zosimovi než Nielzschovi, a přece ještě někdy cítil stesk po něčem opuštěném, touhu po něčem ztraceném. Ale vzpomněl v takových chvílích pokaždé, jak se po době bouřlivého jeho quinquennia někdy ozvala touha po opojeni hýřivé noci, jak po skončení jeho' románu s Bettynou se mu zastesklo po její vášni, po kráse poznaného hříchu, po květech zla, a usiloval shledávati a skutečně shledával ve všech těchto touhách znak příbuznosłi, původ z jednoho pramene.
Byl v tomto usilovánl odboj proti těm touhám, proti tomu stesku, náraz jeho nyněj-
