beztrestné? — A je-li takové unikání podmínkou a kolébkou umění, jak hluboká je pak věta Písma, že umění rozmnozuje bolest?
I zvedl se v něm bezděky opět protest proti některým těm knihám toho tak nazývaného ›vysokéhoc čili »aristokratíckéhm umění, které v posledních letech Četl, a které byly jen samá sebeanalysa lidí neuro- i psychopathických, které neznaly nic jiného, než rozbolestněné, svrchovaně egoistické »jác svého hrdiny, člověka většinou nepracujícího, bez povinností a bez pocitu povinností k jinym, „ věčně se vrtajícího a vrtati se mohoucího jen ve svých výlučnych chvrobných pocílech, choutkách, představách.
A zvedl serv něm i protest proti celé filosofii Nietzschově z posledníjeho doby, proti tomu vědomému, obniyslnému, šílenému vypínání bolesti, az by se stala rozkoší, a proti vypínání rozkoše, až by se stala bolestí, proti tomu hlásanému zániku přemírou, aby zrodila se něco nového, proti bezměrnému pohrdání rovnosti lidí a ›luzovitému ustejňováníc jich, proti obdivu despotů i holdu zločincům jako »typům silných lidí v nepřirozených poměrechc. l
Byl ovšem čas, kdy i jeho jemná a poddajná duše podléhala suggestivní síle Nietzschové i těch bolestných sebeanalys a sebepitev neuropathických básníků nebo jejich hrdinův,
