starý blázen bývá nejhorší. Starého psa těžko učit novým kouskům, jak praví přísloví. Ale Božíčku! Každý den přijde s něčím novým, kterak mám, já ubohá, vědět, co zas na mne chystá. Jako by věděl, jak dlouho mne smí zlobiti, a kdy mne přejde trpělivost, ano ví snad, že dovede li mne na chvilku něčím zaujati nebo k smíchu pohnouti, že je zase veta po zlosti a že ho nemohu udeřit. Nevychovávám dobře toho hocha, svatá pravda, jako že Bůh nade mnou. Škoda každé rány, která vedle padne, jak se říká. Dopouštím se hříchu a chystám trápení sobě i jemu, vím to dobře. Je to kluk čertem podšitý, ale Bože můj! vždyť je to hoch nebožky mé sestry, chudinka, i nemám k tomu srdce, abych ho bila. Kdykoli mu něco prominu, činí mi svědomí výčitky, a kdykoli ho bacím, staré mé srdce div nepukne. Inu ano, kdo je zrozen z ženy, málo užije dnů, a mnoho zármutku, jak praví Písmo, a myslím, že má pravdu. Bude hrát jistě kouličky dnes večer,[1] i budu mu musit uložit zítra práci, bych ho potrestala. Je to velice kruté dáti mu práci v sobotu, když všichni hoši mají svátek, on však nade vše nenávidí práci, i musím pro něho něco udělat, sice budu příčinou jeho zkázy«.
Tom hrával kouličky, a měl blahé časy. Domů vracel se jen na chvilku, pomáhat Jimovi, načerna-
- ↑ V jihozápadním nářečí místo »odpoledne«.
