I došla k otevřeným dveřím, stála v nich, a pátravě hleděla do keřů rajských jablíček a jiných bylin, jež tvořily její zahrádku. Po Tomovi nikde ani stopy. I zvýšila hlas, aby ji bylo daleko slyšet a zvolala: »Tome-e-e!«
Za jejími zády povstal mírný šramot, i obrátila se ještě v čas a chytla za límec malého chlapce, a zabránila mu takto v útěku. »Tak tedy tam! Že jsem jenom na tu komoru mohla zapomenout! Co jsi tam dělal?«
»Nic.«
»Nic! Podívej se na ruce a na hubu. Co to znamená?«
»Nevím, tetičko.«
»Ale já vím. Je to zavařenina, ano zavařenina. Kolikrát jsem ti říkala, nenecháš li tu zavařeninu na pokoji, že z tebe duši vymlátím. Podej mi sem ten prut.«
Prut kmitl se ve vzduchu. Nebezpečí bylo svrchované.
»Ohlédni se, tetičko! ohlédni se!«
Stará paní se otočila, škubla sukněmi, by je z nebezpečí vyrvala, a chlapec v mžiku prchl, vylezl na vysoký prkenný plot a zmizel za ním. Tetička jeho, Márinka, stála chvilku překvapena, a mírně se usmála.
»Zatrápený kluk, co pak nemohu již jednou zmoudřet? Což se mně nenatropil dost všelijakých šprýmů, že jsem se mu zase dala napálit? Inu,
