mohl vymysliti, v tom si však vzpomněl, kterak pan doktor jednou vypravoval o jistém nemocném, který by byl málem přišel o prst, a který si dvě neb tři neděle s prstem poležel. Chlapec rychle vytáhl zpod pokrývky bolavý prst a prohlížel si jej. Neznal však nutné příznaky takové nemoci; přece však věc stála za pokus, i jal se křičeti co hrdlo stačilo.
Sid spal, jako by se pranic nedělo.
Tom řval ještě silněji, i zdálo se mu, že ho prst opravdu začíná bolet.
Sid se ani nepohnul.
Tom řval, div se neudusil. I odpočal si, nalokal se vzduchu a vydal řadu znamenitých skřeků.
Sid chrápal dále.
Tom zuřil Volal »Side! Side!« i začal jím třásti. To účinkovalo; Tom začal znovu řváti. Sid zívl, protáhl se, zachroptěl, opřel se loktem a zadival se na Toma. Ten řval dále. Sid pravil:
»Tome, poslechni, Tome!«
Žádná odpověď.
»Ty, Tome! Tome! Co je ti, Tome?« I třásl jím a úzkostlivě mu hleděl do tváře.
Tom zabědoval:
»Ach, Side, nech mne, nestrkej do mne!«
»Co ti je, Tome? Musím zavolat tetičku.«
Ne, ne. Snad to samo přejde. Neříkej nikomu.«
»Musím. Jenom, prosím tě, Tome, nenaříkej tolik, to je hrozné. Jak dlouho takto naříkáš?«
