že by rázem duši ztratil, kdyby mezi kázáním provedl takový kousek. Při poslední větě však pohnul rukou a posunul ji v před; a jakmile doznělo » Amen«, byla moucha válečným zajatcem. Tetička však to zpozorovala, a Tom ji musil pustit.
Kněz vyňal své papíry a začal bzučeti monotonním hlasem, jednaje o předmětě velice asi všedním; neboť tu a tam začaly hlavy jednotlivců klímat — a přece mluvil o věčných plamenech a věčné síře, a líčil sídlo zavrženců v takových barvách, že se to ani vyjádřiti nedá. Tom počítal stránky kázání; když šel domů, věděl vždycky, kolik stránek kázání mělo, málo kdy však z něho co věděl. Tentokráte ho však kázání chvilku zaujalo. Kazatel líčil právě velkolepě a dojemně blaženost lidských tvorů, až lev s jehnětem odpočívati bude v jediném loži, a dítě si se lvem bude hráti. Důležitosti naučení a morálky tohoto líčení však chlapec nepochopil; přemýšlel jen, jak znamenitá to bude podívaná; tváře jeho hořely při takových myšlénkách, a v duchu si přál býti tím dítětem, jež na provázku vede ochočeného lva.
Rázem však upadl zase ve trýzeň, když se jal kněz pokračovati v suchopárných svých výkladech. I začal přemýšleti o svém pokladu, o který přišel, totiž o velkém černém brouku s neobyčejnými kusadly — nazýval ho »štípavým broukem«. Měl ho v zavíraci škatulce. Vzal ho do hrsti a brouk ho
