ozvěna se rozlehla a zmírala v dálce slabými zvuky, jež se podobaly výsměšnému chechtotu.
»Ach, přestaň, Tome, je to strašlivé,« pravila Rebeka.
»Je to ovšem strašlivé, Rebeko; ale snad nás přece uslyší,« a vzkřikl znovu.
Ono »přece« znělo hrozněji než onen ďábelský chechtot, ježto se slovem tím přiznával Tom, že přestává doufat.
Mlčky stojíce děti naslouchaly; však marně. — Tom se náhle obrátil a zrychlil krok. Poněkud nerozhodná jeho chůze v brzku zjevila Rebece novou hrůzu; nemůže nalézti zpáteční cestu!
»Ach, Tome, ty jsi neznamenal cestu!«
»Já bláhovec! já bláhovec! Rebeko! Ani jsem nemyslil na návrat! Nemohu nalézti cestu. Všecko se mi to spletlo!«
»Tome, Tome! jsme ztraceni! jsme ztraceni! Nikdy, nikdy již se nedostaneme z hrozného tohoto místa! Ach, proč jsme se odlučovali od ostatních?«
I klesla k zemi a propukla v pláč tak křečovitý, že se Tom začal obávati, by neumřela neb nesešílela. Usedl k ní a objal ji; i sklonila hlavu na jeho ňadra, přímkla se k němu těsně a pronášela své obavy i marné výčitky: dálná ozvěna měnila je v uštěpačný chechtot. Tom ji prosil, by se znovu vzchopila, však marně. I začal sebe haněti a láti sobě za to, že ji uvedl v tak žalostné
