zmizela z jeho srdce jako nahodilý host, jenž si odbyl návštěvu.
Pozoroval pokradmu nového tohoto anděla, dokud nepoznal, že si ho všimla; potom dělal, jako by nevěděl o její přítomnosti, a začal prováděti všeho druhu nesmyslné chlapecké kousky, chtěje získati její obdiv. Podivné tyto obraty na chvilku zaujaly jeho mysl; v tom však — právě prováděl krkolomnou jakousi gymnastiku — pohlédl po očku stranou a viděl, kterak se děvče ubírá domů. Tom popošel k plotu, opřel se oň, rmoutě se a stále doufaje, že se na chvilku ještě zdrží. Na schodech stanula, pak ale pokročila ku dveřím. Tom z hluboka vzdychl, když nohou vkročila na práh, v tom však tvář jeho zazářila: než zmizela, hodila totiž macešku přes plot. Chlapec se rozběhl a stanul asi ve vzdálenosti jedné neb dvou stop od květu, pak si zastínil rukou oči a hleděl upřeně v před, jako by byl něco náramně zajímavého v tom směru pozoroval. Náhle zvedl stéblo a, skloniv na zad hlavu, snažil se držeti je na nose v rovnováze; a jak se takto v úsilí svém se strany na stranu klátil, blížil se víc a více ke květu maceškovému; posléze stanul na něm bosou nohou, sevřel jej ohebnými prsty a odhopkoval se svým pokladem a zmizel za rohem. Však jenom na malou chvilku, jíž bylo třeba, by mohl zapnouti květ pod kazajku, poblíž srdce neb snad žaludku — vždyť se nevyznal
