Posléze nastalo jitro a mezi desátou a jedenáctou hodinou sešla se u sudího Thatchera četná společnost rozpustile dovádějících dětí; vše připraveno k odchodu. Starší lidé nekazili podobného druhu výlety svou přítomností.
Děti svěřeny byly ochranným křídlům několika osmnáctiletých slečen a několika asi třiadvacetiletých mladých pánů. K výletu najat byl starý parník od přívozu: zástup veselých dětí s košíky potravin dal se hlavní ulicí. Sid stonal i musil oželit výlet; Marie zůstala doma, by jej těšila. Poslední slova paní Thatcherové k Rebece byla:
»Přijeli byste domů příliš pozdě. Snad bude milé dítě, lépe, zůstaneš-li přes noc u některé spolužačky bydlící nedaleko přístaviště.«
»Tak já zůstanu u Zuzany Harperové, maminko.«
»Dobře tedy. A ať se mi slušně chováš, a nezlobíš!«
Když vyšli, pravil Tom k Rebece:
»Poslechni — něco ti povím. Místo k Pepíku Harperovi, půjdeme nahoru ke vdově Douglasové. Dá nám zmrzlinu! Má ji skoro každý den — a jak moc. A bude mít hroznou radost z naší navštěvy.«
„Ach, to bude rozkošné!«
Pak Rebeka chvíli uvažovala a pravila:
»Ale co řekne maminka?«
»Co pak se něco doví?«
