jiným nalézala se na voru také stará plachta, kterou hoši ve křoví nad jakýmsi loubím na způsob stanu rozprostřeli, aby takto chránili své zásoby; sami však při dobré pohodě hodlali spáti pod širým nebem jako praví vypovězenci.
Hoši rozdělali oheň u velkého kmene ve vzdálenosti dvaceti neb třiceti kroků od břehu v temné hloubi lesa, a na něm upekli v pekáči kus vepřové k večeři a snědli půl párku slaniny, již si přinesli. Byl to rozkošný požitek takto divoce, volně hodovati v panenském hvozdě na neprozkoumaném a neobydleném ostrově, daleko od lidí, i rozhodli hoši, že se nikdy již nevrátí mezi civilisované lidi. Šlehající plameny ozařovaly velmi pěkně jejich tváře a vrhaly rudé paprsky na kmeny, pilíře to lesního jejich velechrámu, i na ztemnělé listoví a vinoucí se révoví. Když poslední kousíček vepřové zmizel a poslední skývka byla pohlcena, hoši se natáhli do trávy, plně uspokojení. Byli by jistě nalezli pro sebe chladnější místo, nemohli si však odepříti žár romanticky sálajícího ohně.
»Co tomu říkáte?« pravil Pepík.
»Znamenité,« odvětil Tom.
»Co by asi kluci řekli, kdyby nás takhle viděli?«
»Co by řekli? Ti by za to dali nevím co, viď, Frantíku?«
»To si myslím,« pravil Frantík; »mně se to takhle líbí. Nepřeju si lépe být živ. Nikdy se
