Ještě dnes je mi nepochopitelno, co se to tehdy ve mně dálo. Přece snad pro Boha nenosíme v sobě neustále, den ze dne, očekávání, že potkáme Golema, ne?
A přece v onom okamžiku určitě — zcela určitě dříve, než jsem ho vůbec spatřil, křičelo ve mně něco hlasitě: Golem!!
A v téže chvíli klopýtal kdosi naproti mně z temna průjezdu a neznámý ten šel kolem mne. Vteřinu nato byl jsem obklopen řadou bledých, vystrašených lidí, kteří na mne útočili, zda jsem ho viděl.
A když jsem odpovídal, tu jsem cítil, že se můj jazyk vybavoval z jakési křeče, o které jsem před tím neměl potuchy!
Byl jsem přímo překvapen, že jsem se mohl pohybovati, a uvědomil jsem si jasně, že jsem se nalézal — byť i jen zlomek vteřiny — v jisté ztrnulosti.
O tom všem jsem často a dlouze přemýšlel a zdá se mi, že jsem pravdě nejblíže, dím-li: vždy jednou za dobu lidského věku jde „židovským městem bleskurychle duševní epidemie, přepadá duše žijících za určitým účelem, jenž nám zůstává zatajen; vlivem této epidemie vznikají — jako jistý druh faty morgany — obrysy charakteristické bytosti, jež snad před staletími zde žila a touží po formě a vytvoření.
Snad je to mezi námi každé chvíle a my to nevnímáme. Vždyť také neslyšíme tón ladičky dříve, než se jí dotkne dřevo a ji rozechvěje.
Snad je to jen něco podobného duševnímu uměleckému dílu, bez tkvícího vědomí, — uměleckému
