Všechno, všechno na světě je jako hra v šachy, mistře Pernathe!
Co nejrychlejší operace — řekl pak zamyšleně Dr. Wassory — je jediným prostředkem, jenž by snad ještě mohl zrak zachrániti. Na to s divokou, chtivou ješitností, jež se ho náhle zmocnila, začal s mnoha slovy a nabubřele líčiti ten neb onen případ, jenž s dnešním případem měl nápadnou podobnost, tvrdil s důrazem, že nesčetní nemocní jedině jemu děkují za zachování zraku, a podobné věci.
On se přímo blaženě hroužil v pocit, býti považován za jakousi vyšší bytost, v jehož rukou leží dobro i neštěstí jeho bližních.
Bezmocná oběť však, majíc srdce plno palčivých otázek, seděla proti němu s potem úzkosti na čele a ani se neodvažovala strachem vskočiti mu do řeči, aby nerozhněvala jej — jediného, jenž by ještě mohl přinésti záchranu.
A slovy, že k operaci bude moci bohužel až za několik měsíců přikročiti, až se zas vrátí ze své cesty, zakončil Dr. Wassory svou řeč:
„Doufejme — v podobných případech je prý nejlepším doufati — že nebude už pozdě.“
Rozumí se, že nemocní po těchto slovech vždy zděšeně vyskočili, že prohlašovali, že za žádných okolností nemohou ani den čekati, a prosili úpěnlivě o radu, kterého z druhých očních lékařů mohl by jim Dr. Wassory co operateura doporučiti.
A tu přišel okamžik, kdy Dr. Wassory ťal rozhodnou ránu.
Hluboce zamyšlen chodil sem a tam, vraštil čelo a konečně zarmouceně šeptal, že má-li zde jiný
