jako bych se kukátkem díval na dětsky malovaný obraz…
Dlouho, dlouho stál jsem ohromen a díval se na malé, červené srdíčko ve své ruce.
Seděl jsem v podkrovní světničce a poslouchal praskání jedlových větviček, kdykoliv se některá z nich dostala nad voskovou svíčičku a začala doutnati.
„Snad právě teď hraje někde ve světě starý Cvak svou hru „Štědrý večer loutek“ — představoval jsem si — „a deklamuje k tomu tajuplným hlasem verše svého oblíbeného básníka Oskara Wienera:
„Kde z korálu je srdce rudé,
jež na hedvábné visí stužce?
O, nedej je za celý svět:
já miloval je víc než ráj,
já sloužil sedm těžkých let
o toto srdce, o můj ráj…“
Pojednou mi bylo ku podivu slavnostně.
Svíčičky dohořely. Jen jedna ještě se třepetala. Dým se válel pokojem. Jako by mne jakási ruka vedla, otočil jsem se.
Na prahu stál můj dvojenec. Měl na sobě bílý plášť. A na hlavě korunu!
Jen okamžik.
Pak vyrazily plameny dřevem dveří a mrak dusivého, horkého dýmu se vevalil dovnitř.
„Oheň v domě! Hoří! Hoří!“
