Byl Štědrý večer.
Přinesl jsem si domů malý stromeček s červenými svíčkami. Chtěl jsem býti ještě jednou mlád a viděti kolem sebe třpyt světel a cítiti vůni jedlových jehliček a hořícího vosku.
Dříve než se skončí tento rok, budu snad už na cestách a v městech i vesnicích, všude, kam mne to vnitřně potáhne, budu hledati Hillela a Miriam.
Veškera netrpělivost a veškero očekávání mne už opustilo, jakož i obava, že snad byla Miriam zavražděna. Srdce mi pravilo, že je oba najdu.
V mém nitru panoval neustálý, šťastný úsměv a položil-li jsem nač svou ruku, zdálo se mi, že z ní vychází požehnání. Podivným způsobem mne naplňovala spokojenost člověka, jenž po dlouhé pouti se vrací domů a jenž už zdaleka vidí se třpytiti věže rodného města.
Byl jsem také v oné kavárničce, abych si na Štědrý večer přivedl Jaromíra. Od té doby prý tam nebyl.
Už jsem chtěl zarmoucen odejíti domů, v tom vešel starý podomní obchodník a nabízel mi ke koupi bezcenné starožitnosti.
Prohrabával jsem se v jeho skřínce mezi těmi přívěsky k hodinkám, malými křížky, brožemi, jehlicemi do vlasů. V tom dostalo se mi do rukou srdíčko z rudého kamene na vyplávlé hedvábné stužce… Pln údivu poznal jsem onu památku, kterou mi kdysi Angelina, co malé děvčátko, dala u vodotrysku v jejich paláci…
A jedním rázem stálo celé mé mládí přede mnou,
