ská povídka; ztratil pro mne skutečnost. Sny staly se mi jistotou, apodiktickou, dokázatelnou jistotou, rozumíte mi? Dokázatelnou, reální jistotou, kdežto život denní byl mi snem.
Všichni lidé by to dovedli, kdyby měli klíč. A klíč leží pouze a jedině v tom, že si jsme svého ‚jáství‘, tak říkaje své kůže v spánku vědomi a že dovedeme nalézti skuliny, jimiž se prodírá vědomí mezi bděním a hlubokým spánkem.
Proto jsem před chvílí řekl ‚já putuji‘ a ne ‚já sním‘.
Zápas o nesmrtelnost je bojem o žezlo proti zvukům a strašidlům, jež jsou v nás. A čekání na to, až se naše ‚já‘ stane králem, je čekání na Mesiáše.
Strašidelný Habal Garmin, jejž jste viděl, ‚dech kosti‘ z kabbaly, to byl král! Až ten bude korunován, pak se přetrhne provaz, jímž jste vnějšími smysly a komínem rozumu vázán k světu.
Ptáte se mne, jak se to stalo, že jsem se přes své odpoutání se od života stal přes noc vrahem z vilnosti? Člověk je jako skleněná rourka, jíž probíhají pestré koule. Skoro u všech jen jedna za život. Je-li ta koule červená, řekne se o člověku: ‚špatný‘, je-li žlutá, řekne se ‚dobrý‘. Běží-li dvě za sebou — červená a žlutá — pak je tu ‚neutvrzená povaha‘. My, ‚kousnutí hadem‘, proděláme za svého života tolik, co celá rasa za světový věk neprožije: u nás pádí rourkou jedna barevná kulička za druhou, a když je jich konec, pak jsme — — proroky — stáváme se zrcadlem božím.“
Laponder mlčel.
Dlouho jsem nemohl pronésti slova.
