„Ne. Najisto ne.“
„Pak ji teda neznám,“ řekl suše.
Mlčeli jsme chvíli.
Snad je o ní něco v psaní — doufal jsem.
„A to snad už taky slyšeli, že starýho Wassertruma vzal čert!“ začal Venca pojednou živě.
Vyskočil jsem zděšeně.
„No jo! Tudle!“ Venca ukazoval na hrdlo. „Povídám jim, to bylo strašný. Dyž se pár dní nevokazoval, tak vodevřeli krám, to se ví, že ’sem byl při tom první, jak pak taky ne? A tak jim tam seděl ten starej lump v špinavým fodélu, na prsouch plno krve a voči jako ze skla. — — Vědí, já sem na takový věci kovanej, ale říkám jim, mně jim bylo tak šoufl, dyž sem to viděl, že sem si furt myslil, že tam sebou fleknu. Furt sem si musel předkládat: Venco, povídal sem si, měj rozum, Venco, co se čílíš! Dyť je to jen umrdlej žid! Vědí, v krku měl vězet pilník a kolem dokola bylo všecko přeházený… To bylo jasný, že je to loupežná vražda.“
„Pilník! Pilník!“
Cítil jsem, že mi hrůzou dech u úst stydl.
Pilník!
Našel tedy přece jen svou cestu! „Já taky vím, kdo to udělal,“ pakračoval Venca po chvíli polohlasem. „Povídám jim, nebyl to nikdo jinej, než zďobanej Lojza. Já sem tam v krámě našel na podlaze jeho křivák. To se ví, že ’sem ho hned vzal k sobě, aby na to policajti nepřišli. — Von se prej dostal do krámku nějakou podzemní chodbou,“ Venca rázem umlkl, poslouchal napiatě několik
