Miriam. Pan Hillel aby ji nepouštěl s oka. Budete si to jméno pamatovati? Hillel!“.
„Ale jo! Hirel.“
„Ne: Hillel!“
„No, dyť povídám: Hiller.“
„Ne, ne: Hillel!“
Venca si mohl přelomiti jazyk, konečně ale si přece jakž takž toto jméno zapamatoval.
„A ještě něco. Řekněte panu Charouskovi, že ho velice prosím, aby se ujal i té vznešené dámy — on už ví, koho tím míním…“
„Aha, voni myslej tu hraběcí korotvičku, co měla pletky s tím Němcem, s doktorem Sapoli? No, ta se přece dala rozvect a je fuč i s dítětem i se svým galánem.“
„Víte to jistě?“
„No že!“
Hlas se mi třásl. Třeba že jsem se radoval k vůli Angelině, že vyvázla z nebezpečí, přece zas se mi srdce svíralo krutou bolestí.
Co starostí jsem o ni vytrpěl a teď — jsem byl zapomenut…
Snad tomu věřila, že jsem opravdu loupežný vrah!
Hořká chuť stoupala mi do hrdla.
Tulák vycítil s jemnocitem, jenž je ku podivu vrozen zchátralým lidem jeho rázu, ve věcech lásky, jak mi je těžko v duši, neboť hleděl plaše stranou a neodpovídal na mou poslední otázku. „Víte snad také, jak se vede dceři pana Hillela, slečně Miriam? Znáte ji snad?“ ptal jsem se sklíčeně.
„Miriam? Miriam?“ Venca se vážně zamyslil. „Mirjam? Chodí snad v noci k Lojzíčkovi?“
Musel jsem se chtěj nechtěj zasmáti.
