Slyšel jsem, jak jeden vězeň po druhém si lehal vzdychaje.
„Není možno otevříti okno?“ ptal jsem se zoufale do tmy.
Lekl jsem se skoro vlastního hlasu.
„Nejde to,“ odvětil mi mrzutě někdo s jednoho ze slamníků.
Hmatal jsem však přece rukou podél zdi. Ve výši prsou bylo upevněno prkno. Na něm dva džbány s vodou — — kusy kůrky chlebové. —
S obtíží jsem se vyšplhal nahoru, zachytil jsem se mříží a přitlačil jsem svou tvář do štěrbin okenních, abych aspoň trochu čerstvého vzduchu nalapal.
Tak jsem stál, až se mi třásla kolena.
Jednotvárná, černošedá noční mlha před mýma očima.
Chladné mříže se potí.
Bude asi brzo půlnoc.
Za sebou slyším chrápání. Jen jeden z nich — zdá se — nemůže spáti. Převaluje se sem a tam na slámě a sténá chvílemi polohlasitě.
Což nenastane konečně ráno? Slyš! Zase bijí hodiny.
Počítám třesoucími se rty: Jedna, dvě, tři!
Bohudíky, za pár hodin je úsvit!
Co to?
Čtyři! Pět?
Pot vystoupil mi na čele. Šest! Sedm? — —
Bylo jedenáct hodin!
Teprve hodina minula od té chvíle, kdy jsem slyšel hodiny bíti.
