Obrovský, vojensky vyhlížející dozorce — první poctivý obličej po tolika hodinách - otevřel jedny z oněch dveří, vstrčil mne do tmavého, skříni podobného otvoru, kde to strašně páchlo — a zase za mnou zamkl.
Stál jsem v úplné tmě a hmatal jsem kolem.
Udeřil jsem kolenem o plechový kbelík.
Konečně jsem zachytil kliku — tento prostor byl tak malý, že jsem se skoro ani otočiti nemohl — smačkl jsem kliku a stál jsem v cele.
Vždy po dvou pryčnách se slamníky podél zdi.
Průchod mezi nimi jen na krok.
Čtvereční metr zamřížovaného okna hodně vysoko; jím pronikal sem matný odlesk nočního nebe.
Nesnesitelné horko a zápachem starých šatů zkažený vzduch naplňovaly tento prostor.
Když jsem si navykl zrak na temnotu, viděl jsem, že na třech pryčnách sedí lidé v šedivých trestaneckých šatech. Čtvrtá byla prázdná. Lokty opírali si o kolena a tváře zakryli si dlaněmi.
Nikdo nepromluvil slova.
Posadil jsem se na prázdnou postel a čekal jsem.
Čekal jsem, čekal.
Hodina.
Dvě — tři hodiny!
Když jsem venku zaslechl kroky, tu jsem vždy vyskočil.
Už, už jdou pro mne, aby mne dovedli k vyšetřujícímu soudci.
A vždy jsem se klamal. Vždy ztrácely se kroky v chodbě.
Roztrhl jsem si límeček, zdálo se mi, že se udusím.