„Tak nedělaj hlouposti a ’dou se mnou.“
„Zbláznil jste se? Kdo vlastně jste?“ obořil jsem se naň.
Nedal mi odpověď, jen rozepial kabát, odhrnul chlopně a ukázal mi otřelého „orlíčka“ z plechu, jenž byl upevněn v podšívce jeho kabátu.
Teď jsem věděl: Ten komediant byl „tajný“, a zatkl mne.
„Řekněte mi tedy, pro boha, oč se jedná?“
„To se už dovědí. Na direkci,“ řekl hrubě. „A teď alamarš!“
Navrhl jsem mu, že vezmu vůz.
„Nic, nic!“
A šli jsme k policii.
Strážník dovedl mne před jedny dveře:
Alois Otschin
policejní rada.
četl jsem na porcelánové tabulce.
„Můžou jít dál,“ řekl strážník.
Naproti sobě stály dva pokaňkané psací stoly s vysokými nástavci.
Několik rozviklaných židlí mezi tím.
Na zdi císařův obraz.
Na okně skleněná nádoba se zlatými rybičkami.
Pod levým psacím stolem vykukuje koňská noha s roztřepenými kalhotami; vedle stojí druhá noha v silné plstěné bačkoře.
Slyšel jsem šustot.
Kdosi zabručel pár slov česky a hned nato objevil se pan policejní rada u pravého psacího stolu a přistoupil ke mně.
