Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/221

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

s divokými výkřiky a s údery kotníků o stůl, nebo hnusně po pokoji plivajících — —

A to vše museti viděti v nástěnných zrcadlech dva- i třikráte!

Vyssávalo mi to zvolna krev z žil…


Stmívalo se už a uběhaný, ploskonohý sklepník hmatal tyčí po plynových lustrech, aby se přesvědčil konečně, že nechtějí hořeti.

Kdykoliv jsem obrátil hlavu, vždy potkal jsem se se šilhavým vlčím pohledem muže se skleněným okem, jenž se pak vždy rychle schoval za noviny, nebo vnořil svůj špinavý knír do šálku, z něhož už dávno byla všecka káva vypita.

Nasadil si svůj tuhý, kulatý klobouk hluboko do čela, takže mu ušní boltce vodorovně odstávaly; nezdálo se však, že by chtěl odejíti.

Nebylo už lze to déle snášeti.

Zaplatil jsem a šel.

Když jsem chtěl za sebou zavříti skleněné dveře kavárny, vzal mi někdo kliku z ruky.

Ohlédl jsem se:

Zase ten chlap!

Zlostně chtěl jsem se obrátiti v levo, směrem k židovskému městu, v tom postavil se vedle mne a zabránil mi v tom.

„To je přece už nejvyšší drzost,“ vykřikl jsem.

„Pudeme v pravo,“ řekl zkrátka.

„Co to znamená?“

Díval se na mne drze:

„Voni sou Pernath!“

„Chtěl jste snad říci, pan Pernath?“

On se jen posměšně zasmál: