Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/220

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Osm šedivých, strašných dní musím tedy čekati na smrt!

Zdálo se mi to v této chvíli nekonečnou věčností.

Byl jsem tak sklíčen, že jsem si ani neuvědomil, že už delší dobu chodím sem tam před kavárnou.

Konečně jsem vešel do kavárny, jen abych se zbavil toho protivného chlapa se skleněným okem, jenž mne z banky až sem sledoval. Ten protivný člověk zdržoval se neustále v mé blízkosti, a když se naše pohledy střetly, tu vždy honem něco na zemi hledal, jako by byl něco ztratil.

Měl jasně kostkovaný kabát, příliš těsný, a černé, mastnotou se lesknoucí kalhoty, jež se mu na nohou plundraly jako pytle. Na levé botě měl vejčitý příštipek, jako by pod ním nosil na malíčku nohy snubní prsten.

Sotva jsem si sedl, vešel také dovnitř a posadil se k vedlejšímu stolu.

Domníval jsem se, že chce žebrati a proto jsem také už hledal tobolku. V tom zableskl se mi v očích veliký brillant na jeho tučných, řeznických prstech.

Celé hodiny jsem seděl v kavárně a div že jsem nervosou nezešílel… než — kam jsem měl jíti? Domů? Po ulicích se toulati?

To zdálo se mi děsnějším onoho…

Zkažený vzduch, věčné a hloupé klapání biliárových kulí, suché, neustálé chrchlání zuřivého čtenáře novin, poloslepého člověka naproti mně, poručík od pěchoty s čapíma nohama, jenž si buď vrtal v nose, nebo si prsty od cigaret žlutými česal svůj knírek, dívaje se do malého zrcátka, ohlušitelný křik protivných, zpocených Taliánů, sedících v koutě u stolu s kartami, vyhazujících své trumfy