„Ale vždyť jste sám před chvílí řekl, abych lahvičku doručil Wassertrumovi!“
Charousek zakýval hlavou:
„Až se nahoru vrátíte, uvidíte sám, že už si vzal sám i růži i lahvičku.“
„Jak to můžete říci?“ ptal jsem se udiveně. „Člověk jako Wassertrum se nikdy sám nezabije, k tomu je příliš zbabělý — on nejedná nikdy pod vlivem náhlých impulsů!“
„Pak neznáte plíživý jed sugesce,“ přerušil mne Charousek vážně. „Kdybych byl mluvil všedními slovy, byl byste snad měl pravdu, ale já měl vypočítaný nejmenší přízvuk… Jen nejodpornější pathos působí na podobné psí duše. Věřte mi to!
Byl bych vám mohl nakresliti, jak se asi tvářil Wassertrum při každé mé větě.
I nejbídnější „kitsch“, jak tomu malíři říkají, je s to vylouditi slzy davu prolhanému skrz na skrz a trefiti ho přímo do srdce!
Myslíte, že kdyby tomu bylo jinak, že by už dávno nebyla veškera divadla vyhlazena ohněm a mečem? Dle sentimentality poznáte bestii… Tisíc chudáků může zhynouti hlady a nikdo po nich nezapláče, ale když takový nalíčený velbloud vyleze na jeviště, převlečen jsa za venkovského balíka a když kroutí očima — tu řvou jako nezavření a prolévají moře slz! — — — —
I když zítra papa Wassertrum zapomene na to, co ho právě teď stálo smrtelně úzkosti: přece jen bude každé z mých slov státi před ním obživlé, až dozraje jeho hodina, až si konečně sám bude připadati ubohým a politování hodným. —
