A teď vás prosím, vysoce ctěný mistře, — proto právě k vám přicházím! — vezměte toto obé a doneste to panu Wassertrumovi.
Řekněte mu, že jste to dostal od někoho, kdo byl blízkým přítelem Dra Wassoryho, koho však jste slíbil nejmenovati. Řekněte třeba, že je to nějaká dáma.
On tomu uvěří i bude mu to tak drahou památkou, jako to bylo mně až podnes.
To chci, aby bylo tajným mým díkem za jeho dobrodiní. Já jsem chudý a to je vše, co mám, ale jsem potěšen, že vím tolik: obé bude teď náležeti jemu a on přece nebude tušiti, že já jsem dárcem.
V tom je i pro mne nekonečné blaho.
A teď buďte zdráv, drahý mistře a přijměte předem můj tísícerý dík.“
Držel pevně mou ruku, mrkal na mne, a když jsem ještě nechápal, našeptával mi tichounce několik slov.
„Počkejte, pane Charousku, doprovodím vás kousek dolů,“ opakoval jsem mechanicky po něm, a šel jsem s ním ven.
Na tmavém oddíle schodů v prvním patře zůstali jsme státi a zde jsem se chtěl s Charouskem rozloučiti.
„Rozumím, kam jste mířil svou komedii. — — Vy — Vy — chcete, aby se Wassertrum otrávil! —“ řekl jsem mu do tváře.
„Ovšem,“ přiznal Charousek klidně.
„A vy si myslíte, že vám k tomu podám pomocnou ruku?“
„Není naprosto zapotřebí.“
