nejistými, takže je každému, kdo má rád pokoj, s prospěchem, zamíří-li zavčas své kroky k domovu.
V oné době panoval mezi pražskými voskáři zlozvyk, že prodávali malé figurky, jež měly přes ramena přehozený červený pláštík a jež představovaly loupežného vraha Babinského.
Snad v žádné rodině, jíž kdysi Babinský odpravil některého z členů, nescházely takové figurky.
Obyčejně ale byly vyloženy ve výkladních skříních voskářů pod skleněným příklopem, a nic nedovedlo Babinského tak rozhořčiti, jako když spatřil podobnou figurku u voskáře.
„Je to v nejvyšší míře nedůstojné, a svědčí to o bezmezné duševní surovosti, když se někomu neustále před oči předvádějí poklesky jeho mládí,“ říkával v podobných případech „a lze jen hluboce litovati, že se se strany úřadů nic neděje k zamezení tohoto očividného zlořádu!“
I na svém smrtelném loži vyjádřil se Babinský v tomto smyslu.
A nikoliv marně: neboť brzo na to zakázaly úřady obchodování s figurkami, jež představovaly Babinského, a jež ode dávna už budily pohoršení“ — —
— — Cvak učinil silný doušek ze své sklenice grogu a všichni tři mžourali očima jako čerti. Nato obrátil Cvak opatrně hlavu k bezbarvé sklepnici a tu jsem spatřil, jak si utírala slzu v oku.
„No a co vy? Vy nám nic neposkytnete? Leda že — což je jenom přirozeno — v odměnu za umělecký požitek za nás ‚zatáhnete‘ útratu, vysoce