Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/204

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

ctěný kolego a rytče gemm?“ ptal se mne Vrieslander po dlouhé pause hlubokého významu.

Vyprávěl jsem jim o svém bloudění v mlze.

Když jsem ve svém líčení dospěl k onomu místu, jak jsem spatřil bílý dům, tu vyňali všichni tři napětím dýmky z úst a když jsem skončil, tu udeřil Prokop pěstí do stolu a vykřikl:

„Tohle je už ale na moutě! — — Všechny pověsti, které existují, prožije tenhle Pernath na své vlastní mrtvole! — A propos, Golem od onehdy — pamatujete se? Ta věc se vysvětlila.“

„Jak to, vysvětlila?“ ptal jsem se ohromen.

„Vy přece znáte potrhlého židovského žebráka ,Hašile‘? Ne? Nu tedy: ten Golem byl Hašile.“

„Žebrák Golemem?“

„Ano! Hašile byl Golemem! Dnes odpoledne šlo Sanytrovou ulicí na procházku ono strašidlo, za bílého dne, zcela klidně, ve svém pověstněm, staromódním obleku ze XVII. století a tu je antoušek šťastně chytil do kličky, jakou chytá psy!“

„Co to znamená? Nechápu z toho ani slova!“ vyrazil jsem ze sebe.

„Vždyť vám to povídám: byl to Hašile! On prý našel ty šaty už dávno za jedněmi domovními vraty! — Ostatně, abychom se vrátili k onomu bílému domu na Malé straně; ta věc je strašně zajímavou! Je totiž pověst, že tam nahoře, v uličce alchymistů, stojí dům, jenž je viditelný pouze za mlhy a to ještě jen lidem, narozeným ‚na šťastné planetě‘. Říkají tomu ‚zeď u poslední lucerny‘. Kdo tam jde ve dne, vidí jen veliký, šedivý balvan, za nímž zeje hluboká, příkrá propast do Jeleního příkopu. Můžete mluviti o štěstí, Pernathe, že jste