přece svůj klobouk? Nač ještě čekáte? — Teplá, zcela měkká přikrývka je dole: zabalíme se do ní až po uši a stulíme se k sobě, až nám bude horko k uvaření.“
Co jsem měl říci?!
„Právě jsem se umluvil s dcerou svého přítele, že podnikneme spolu vyjížďku — —“
Miriam rozloučila se však chvatně s Angelinou, dříve než jsem mohl pronésti tato slova.
Provázel jsem ji až přede dveře, ač mne přátelsky chtěla od toho odvrátiti.
„Poslyšte mne, Miriam, nemohu vám to zde na schodech tak říci, jak na vás lpím, — a že bych tisíckrát radši s vámi — —“
„Ta dáma nesmí čekati, pane Pernathe,“ naléhala, „s bohem a mnoho zábavy!“
Řekla to zcela srdečně a nestrojeně, upřímně, ale viděl jsem, že lesk v jejích očích vyhasl. Spěchala po schodech dolů a hoře sevřelo mi hrdlo.
Zdálo se mi, že jsem ztratil celý svět.
Jako opojen seděl jsem po boku Angelinině.
Jeli jsme šíleným tryskem ulicemi přeplněnými lidmi.
Víření života kolem mne, takže jsem polo zmámen mohl rozeznávati už jen malé, lesklé skvrny v obraze, jenž se snul kolem mne: třpytivé skvosty v náušnicích a řetízcích rukávníků, lesklé cylindry, bílé, dámské rukavičky, s růžovým náhrdelníkem pudla, jenž hafaje, chtěl se zakousnouti do kol, zpěněné vraníky, již v stříbrném postroji proti nám letěli,
