Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/191

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

„Dostanete návštěvu, pane Pernathe!“

Hedvábné šaty zašustily na chodbě.

Prudké zaklepání. Pak:

Angelina!

Miriam chtěla odejíti.

Zadržel jsem ji.

„Smím představiti? Dcera milého mého přítele — paní hraběnka —“

„Ani k vám přijeti nelze! Všude je dláždění vytrháno. Kdy se už konečně přestěhujete do nějaké slušnější končiny, mistře Pernathe? Venku taje sníh a nebe jásá, že se hruď div nerozskočí a vy trčíte zde ve své krápníkové jeskyni jako stará žába — — Apropos! Včera jsem byla u svého klenotníka, víte-liž, že mi řekl, že jste největší umělec, nejjemnější rytec gemm, jaký dnes existuje, ba snad i největší umělec, jaký kdy žil!“

Angelina hovořila jako vodopád. Byl jsem okouzlen.

Viděl jsem jen její zářivé, modré oči, malé nožky v drobounkých lakových botičkách, viděl jsem, jak její rozmarná tvářička vykukuje ze záplavy kožišin a jak lalůčky jejích oušek se zardívají.

Popřála si sotva času k vydechnutí.

„Na rohu stojí můj povoz. Bála jsem se už, že vás nezastihnu doma. Doufám, že jste ještě neobědval? Pojedeme nejdříve — ano — kam pojedeme nejdříve? Nejdříve pojedeme — ano — počkejte… tedy snad do Stromovky, nebo zkrátka: kamkoliv do přírody, kde lze cítiti pučení a rašení už ve vzduchu.

Pojďte, pojďte, vezměte si klobouk. A pak budete jísti u mne a žvatlati budeme až do večera. Vezměte