Chránil jsem se toho klobouku a bál se ho, sám nevím proč.
A tu jako šíp sletí na mne ten hlas, jejž jsem už zapomněl a jenž vždy na mně chtěl věděti, kde je ten kámen, jenž se podobá kusu tuku.
Rychle si kreslím v duchu ostrý, sladce usměvavý profil rudovlasé Rosiny a skutečně podaří se mi tím způsobem vyhnouti se šípu, jenž se hned ztrácí v temnotě.
Ano, obličej Rosinin! To je přece silnější, než tupě blábolící hlas; a zvlášť teď, kdy zase hned budu schován ve svém pokojíku v Hampejzské ulici, teď mohu býti docela klidný.
I.
Nemýlil-li mne zvláštní pocit, jenž mi našeptával, že někdo jde za mnou po schodech, v určité, stále stejné vzdálenosti a s úmyslem mne navštíviti, pak stojí jistě v tuto chvíli na posledním oddělení schodou.
Teď zahýbá kolem rohu, kde je byt archiváře Schemajah Hillela a přechází s vyšlapaných kamenných dlaždic na chodbu nejvyššího patra, jež je dlážděna červenými cihlami.
Teď tápe podél zdi a teď, zrovna teď — slabikuje s obtíží v temnu — čte mé jméno na tabulce na dveřích.
A já se vzpřimuji uprostřed svého pokoje, a dívám se ku dveřím.
Tu se otevřely dveře a on vešel.
