nebe stržena na zemi. Myslíte, že by to mohl nějaký člověk vydržeti?“
„Poproste přece svého otce o pomoc,“ řekl jsem, jsa úzkostí bezradným.
„Svého otce? O pomoc?“ podívala se na mne, nechápajíc. „Mám-li na výběr pouze dvě cesty, mohu-liž míti ještě třetí? — — Víte-liž, co by pro mne bylo pravou záchranou? Kdyby se mně stalo totéž, co se stalo vám. Kdybych v této chvili mohla zapomenouti na vše, co za mnou leží, na svůj celý život až po dnešní den… Není-li to obdivuhodné: co vy považujete za neštěstí, bylo by pro mne nejvyšším štěstím!“
Delší dobu jsme oba mlčeli. Pak chopila se mé ruky a usmívala se. Skoro radostně.
„Nechci, abyste se pro mne trápil“ (ona těšila mne — mne!), „před chvílí byl jste ještě pln radosti a štěstí nad jarem venku, a teď jste zosobněný smutek. Neměla jsem vám vůbec nic říci. Vyrvete to ze svě paměti a buďte zas tak vesele naladěn, jako dříve. Já sama jsem tak ráda — tak veselá —“
„Vy? Veselá? Miriam?“ přerušil jsem ji trpce.
Ona odvětila s přesvědčením ve tváři:
„Ano! Opravdu! Veselá! Když jsem šla sem nahoru k vám, bylo mi tak nevýslovně úzko, nevím ani proč: nemohla jsem se zbaviti pocitu, že se nalézáte ve velkém nebezpečí,“ naslouchal jsem pozorně, „ale místo, abych se z toho těšila, že jsem vás zastihla zdravého a dobré mysli, naladila jsem vás k smutku a — —“
Nutil jsem se k veselosti: .
„A to můžete napraviti jen tehdy, když se mnou pojedete na procházku.“ (Snažil jsem se vložiti
