do svého hlasu co možná nejvíce rozpustilosti.) „Rád bych viděl, Miriam, zda se mi nepodaří vypuditi vám smutné myšlenky z hlavy. Mluvte si, co chcete: vy přece nejste žádný egyptský kouzelník, ale prozatím jen mladé děvče, s nímž si jarní vánek ještě ledajaký kousek zahraje.“
Pojednou byla zcela veselá:
„Ne, co jen to s vámi dnes je, pane Pernathe? Takhle jsem vás ještě nikdy neviděla! Ostatně: ‚jarní vánek‘… u nás, židovských děvčat, věje ‚jarní vánek‘ vždy odtamtud, odkud chtějí naší rodiče a my musíme jen poslouchati. A taky posloucháme. To máme už v krvi. — Jen já ne,“ dodala vážněji, „má matka se zoufale vzpírala, když si měla bráti toho ohyzdného Aarona Wassertruma!“
„Cože? Vaše matka? Toho vetešníka dole?“
Miriam kývla hlavou.
„Bohudíky se to nestalo. Ale pro toho ubohého člověka to byla ovšem zdrcující rána.“
„Vy pravíte ‚ubohý člověk‘?“ vyskočil jsem. „Ten chlap je zločinec.“
Zamyšleně kývala hlavou:
„Zajisté, je zločinec. Ale kdo vězí v podobné kůži a nebyl by zločincem, musel by býti zrovna prorokem.“
Zvědavě jsem přisedl blíže:
„Víte o něm něco bližšího? To mne zajímá. Ze zvláštních —“
„Kdybyste byl jen jednou viděl jeho krámek z vnitřku, pane Pernathe, hned byste viděl, jak to v jeho duši vyhlíží. Mohu to říci, poněvadž jsem tam co dítě byla často. — Proč se na mne tak
