cizí rasy, vysokého, nepřirozeně štíhlého vzrůstu, s obličeji zakrytými prosvítavými šátky.
Tlukot srdce mi pravil, že se chvíle rozhodnutí přiblížila. Mé prsty sebou trhly směrem k zrnkům: — a tu jsem viděl, že postavami načervenalého kruhu probíhalo chvění.
Měl jsem snad zrnka zamítnouti? chvění se zmocnilo fialového kruhu; podíval jsem se ostře na muže bez hlavy; stál zde — v též posici: bez hnutí, jako dříve.
I jeho dech ustal.
Zvedl jsem ruku, nevěděl jsem stále ještě, co učiniti, — a udeřil jsem fantomu do ruky, až se zrnka po podlaze rozkutálela.
Na okamžik — tak prudce, jako elektrickou ranou, jsem ztratil vědomí. Zdálo se mi, že padám do nekonečné hloubky — pak jsem zase stál pevně na nohou.
Šedivé stvoření zmizelo. Rovněž i bytosti červeného kruhu.
Nafialovělé bytosti však utvořily kolem mne kruh. Měly na prsou nápis sestavený ze zlatých hieroglyfů a držely němě — vyhlíželo to jako přísaha — mezi ukazováčkem a palcem červená zrnka, jež jsem bezhlavému zjevení vyrazil z rukou.
Slyšel jsem, jak venku krupobití bije do oken, a jak dunivé hřmění rozdírá vzduch:
Zimní bouře v celé šílené zuřivosti řádila nad městem. Od řeky duněly vytím vichřice v rhytmických intervalech přidušené dělové rány, jež oznamovaly, že se ledová přikrývka Vltavy trhá. Mým pokojíkem plála světla neustálých blesků.
