Život myriady lidí váží v tomto okamžiku tak málo, jako pírko — poznával jsem. — — —
Byla asi už hluboká noc; nemohl jsem už rozeznávati zdi svého pokoje.
Vedle v atelieru dupaly kroky; slyšel jsem, jak někdo odtahoval skříně, otevíral zásuvky, načež je s rámusem na zemi házel; zdálo se mi, že rozeznávám hlas Wassertrumův, jak svým chroptivým basem vyráží kletby.
Neposlouchal jsem to.
Bylo mi to teď tak bezvýznamno, jako škrábání myši.
Zavřel jsem oči:
Lidské podoby táhly v dlouhých řadách kolem mne s víčky přivřenými — hotové masky smrti: můj vlastní rod, moji vlastní předci.
Stále tentýž útvar lebky, byť se i zdálo, že se typ mění, tak vyvstali ze svých hrobek s hladce přičísnutými vlasy, s nakadeřenými i krátce přistřiženými s alonžovými parukami i s čupřinami, vtlačenými do kruhů, — po celá staletí, až mi rysy byly stále známější a známější a splynuly pak v poslední tváři v obličej Golemův, jímž byl řetěz mých předků ukončen.
Pak tma změnila můj pokojík v nesmírný, prázdný prostor, v jehož středu jsem seděl ve své lenošce a před sebou zase viděl onen šedý stín se vztaženou rukou.
A když jsem zvedl oči, tu stály kolem nás — ve dvou protínajících se kruzích, jež tvořily osmičku — cizí bytosti:
V jednom kruhu zahalené v šat fialově zářící, v druhém kruhu oděné červeně a černě. Byli to lidé
