k tomuto domu? — opakoval jsem si bezmyšlenkovitě.
Nemohl jsem nalézti vysvětlení a zapomněl jsem na chvíli zcela, kde jsem byl.
Pak opět byl jsem přenesen kamsi nahoru — do zahrady — cítil jsem kouzelnou vůni kvetoucího bezu — díval jsem se dolů na město. — —
„Dotkla jsem se nějaké rány? Způsobila jsem vám bolest?“ — dolétal ke mně z dáli hlas Miriamin.
Naklonila se nade mnou a dívala se mi s úzkostlivou pátravostí do tváře.
Patrně jsem příliš dlouho ztrnule seděl, že byla tak starostlivou.
Chvíli jsem ještě váhal, ale pak si mé city náhle prorazily cestu, zaplavily mne a já svěřil Miriamě vše, co trýznilo mé srdce.
Vyprávěl jsem jí jako milému, starému příteli, s nímž jsme prožili celý život, a před nímž nemáme žádného tajemství. Sděloval jsem s ní, jak jsem se z vyprávění Cvakova dověděl, že jsem kdysi byl šílený a že jsem byl oloupen o vzpomínky na minulost, — jak v poslední době se ve mně vzbudily obrazy, jichž původ byl jistě v mém mládí; že obrazy ty se častěji a častěji opakují a že se chvěji před tím okamžikem, až mi vše bude opět jasno a až mne to opět bude rozdírati.
Zamlčel jsem pouze to, co mne uvádělo v spojení s jejím otcem: mě dobrodružství v podzemních chodbách a vše ostatní, co s tím souviselo.
Seděla těsně u mne a poslouchala mne se zatajeným dechem a s účastenstvím, jež mne nevýslovně blažilo.
