„Poněvadž vám tehdy přispěl ku pomoci, když jste byl v mdlobách? To přece bylo jen přirozené.“
Cítil jsem: nevěděla, jaké pouto mne pojilo k jejímu otci. Opatrně jsem pátral, jak daleko smím jíti, aniž bych prozradil něco z toho, co jí on zamlčel.
„Myslím, že daleko výše, než zevní pomoc, stojí pomoc vnitřní. — Míním onu, jež vyzařuje z duševního vlivu jednoho člověka na druhého. — Rozumíte, Miriam, co tím chci říci? - Lze nejen tělesně než i duševně uzdravovati, Miriam!“
„A to že — — —“
„Ano, to učinil mně váš otec!“ chopil jsem ji za ruku. „Chápete tedy, že je mým srdečným přáním moci způsobiti sebe menší radost, ne-li už jemu samotnému, tedy aspoň někomu, jenž je mu blízek. — Mějte jen ke mně sebe menší důvěru! Což nemáte žádného přání, jež bych snad mohl vyplniti?“
Zavrtěla hlavou:
„Myslíte si, že se zde cítím nešťastnou?“
„Ne, ne! Ale snad máte občas starosti, jež bych snad mohl s vás sníti? Vy jste povinna — slyšíte? — povinna dopřáti mi účastenství ve svých starostech. Proč žijete oba v této tmavé, smutné ulici, nemusíte-li? Vy jste ještě tak mladá, Miriam, a — —“
„Ale vy zde přece také bydlíte, mistře Pernathe,“ přerušila mne s úsměvem, „co vás tedy poutá k tomuto domu?“
Zarazil jsem se.
Ano, ano — to bylo správné. Proč jsem vlasmě žil zde? Nemohl jsem si vysvětliti: co tě poutá
