dle níž lze neomylné vodítko duševního vidění měřiti hrubými prostředky zrakovými!
Miriam, jak se zdálo, myslila rovněž tak. Soudil jsem tak dle její udivené tváře.
„Nesmíte to bráti tak doslova,“ omlouval jsem se.
Plna pozornosti přihlížela mi, jak jsem rydlem prohluboval formu.
„Je to jistě nesmírně těžko přenésti pak vše na vlásek do kamene?“
„Ach ne. To je už jen mechanická práce. Alespoň do jisté míry.“
Pausa.
„Budu moci gemmu viděti, až bude hotova?“
„Ona je přece určena pro vás, Mirjam.“
„Ne, ne; to nejde, — — to —- to — —,“ viděl jsem, jak byly její ruce nervosními.
„Ani tuto maličkost nechcete ode mne přijati?“ přerušil jsem ji rychle. „Přál bych si, abych směl pro vás více učiniti.“
Prudce odvrátila tvář.
Co jsem to řekl! Jistě že jsem ji hluboce urazil. Znělo to tak, jakobych chtěl činiti narážku na její chudobu.
Mohl-li jsem to ještě okrášliti? Nebylo-li by to daleko horším?
Učinil jsem náběh:
„Vyslechněte mne klidně, Miriam. Prosím vás o to. — Jsem vašemu otci tolik zavázán — tolik — že nedovedete si to ani představiti — — —.“
Dívala se na mne nejistě. Bylo zřejmo, že mi nerozumí.
„— — ano, ano: nesmírně mnoho. Jsem mu povinen díky za více, než za svůj život.“
