Bylo v tom šílenství i komika zároveň; proti své vůli musel jsem se nahlas zasmáti.
„Šafránkův zeť — jeho paní prodává na vaječném trhu školní mládeži lák z kyselých okurek na hrníčky — běhá celý den po úřadech,“ pokračoval Charousek zachmuřeně, „a vyžebrává si staré poštovní známky. Ty doma pečlivě roztřídí a když najde některé, jež jsou jen na kraji oraženy, tu je položí na sebe a rozstřihne. Neoražené polovičky slepi dohromady a prodává známky za nové. S počátku kvetl tento obchod a vynášel mnohdy denně až — zlatku, ale konečně pražští židovští velkoprůmyslníci přišli na tento podvod, a obstarávají si to sami. Sbírají teď smetanku.“
„Trpěl byste nouzi, Charousku, kdybyste měl zbytečné peníze?“ ptal jsem se rychle.
Stáli jsme před Hillelovými dveřmi a já už zaklepal.
„Považujete mne za tak nízkého, že se domníváte, že bych to neučinil?“ odpověděl mi zaraženě otázkou.
Miriaminy kroky se blížily a já čekal, až stiskne kliku, pak jsem mu rychle vstrčil bankovku do kapsy:
„Ne, pane Charousku, nepovažuji vás za nízkého, ale mnou byste musel pohrdati, kdybych tak neučinil.“
Dříve než mohl něco odpověděti, stiskl jsem mu ruku a zavřel jsem za sebou dvéře. Mezitím co mne Miriam vítala, poslouchal jsem, co učiní.
Zůstal chvíli státi, pak tiše zavzlykl a pak šel zvolna, tápavým krokem se schodů.
