„Myslíte, že dnes ještě existují kabbalisté a že je vůbec něco o kabbale pravdou?“ — ptal jsem se, jsa napiatě zvědav, co mi asi odpoví; zdálo se však, že mne vůbec neslyšel.
Opakoval jsem otázku.
Chvatně odbočil a ukázal na dvéře u schodů, sbité z vík bednových:
„Dostali jste sem nové nájemníky; sice židovskou, ale chudou rodinu: potrhlého hudebníka Neftali Šafránka s dcerou, zetěm a vnuky. Když nastává soumrak a on je sám s malými dívčinkami, tu naň přichází jeho šílenství: uváže je k sobě za palce, aby mu neutekly, přinutí je vlézti do staré posady na slepice a učí je ,zpěvu“, jak tomu říká, aby si později mohly samy vydělati na živobytí, — to jest — učí je nejbláznivějším písničkám, jaké vůbec existují, s německým textem, zlomky, jež kdysi kdesi pochytil a které ve své duševní zatemnělosti považuje za pruské válečné hymny nebo za něco podobného.“
A skutečně zněla tiše z bytu na chodbu podivná hudba. Smyčec skřípal strašně vysoko a stále jedním tónem obrysy odrhovačky a dva tenounlinké dětské hlásky zpívaly k tomu:
„Frau Pick,
Frau Hock,
Frau Kle-pe-tarsch,
se stehen beirenond
und schmusen allerhond“[1] — —
- ↑
Paní Pick,
paní Hock,
paní Klepetář,
ty sestrkují nos
klepají všelicos.(Volný překlad žargonové písničky.)