Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/143

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

„Myslíte, že dnes ještě existují kabbalisté a že je vůbec něco o kabbale pravdou?“ — ptal jsem se, jsa napiatě zvědav, co mi asi odpoví; zdálo se však, že mne vůbec neslyšel.

Opakoval jsem otázku.

Chvatně odbočil a ukázal na dvéře u schodů, sbité z vík bednových:

„Dostali jste sem nové nájemníky; sice židovskou, ale chudou rodinu: potrhlého hudebníka Neftali Šafránka s dcerou, zetěm a vnuky. Když nastává soumrak a on je sám s malými dívčinkami, tu naň přichází jeho šílenství: uváže je k sobě za palce, aby mu neutekly, přinutí je vlézti do staré posady na slepice a učí je ,zpěvu“, jak tomu říká, aby si později mohly samy vydělati na živobytí, — to jest — učí je nejbláznivějším písničkám, jaké vůbec existují, s německým textem, zlomky, jež kdysi kdesi pochytil a které ve své duševní zatemnělosti považuje za pruské válečné hymny nebo za něco podobného.“

A skutečně zněla tiše z bytu na chodbu podivná hudba. Smyčec skřípal strašně vysoko a stále jedním tónem obrysy odrhovačky a dva tenounlinké dětské hlásky zpívaly k tomu:

„Frau Pick,
Frau Hock,
Frau Kle-pe-tarsch,
se stehen beirenond
und schmusen allerhond“[1] — —

  1. Paní Pick,
    paní Hock,
    paní Klepetář,
    ty sestrkují nos
    klepají všelicos.

    (Volný překlad žargonové písničky.)