Charousek pokračoval:
„Zevní okolnosti, jež ‚opravňují‘ mou nenávist, nebo jež ji v mozcích úředně placených soudců činí pochopitelnou, by vás snad ani nezajímaly: — fakta vyhlížejí jako milníky a přece to jsou jen prázdné skořápky.
Ony jsou jen vtíravým boucháním zátek od šampaňského u tabulí nadutců, jež jen slabomyslný by mohl považovati za podstatu hodů —
Wassertrum přinutil mou matku, aby mu byla po vůli, přinutil ji k tomu pomocí pekelných prostředků, jež jemu podobným jsou vlastními, — — ač nebylo-li zde ještě něco horšího. A pak — — ano — — pak ji prodal do nevěstince, — — — něco takového není ničím těžkým, máme-li v policejních radech obchodní přátele. Ale neučinil to snad proto, že by se mu byla už zprotivila, oh ne! Já znám zákoutí jeho srdce — on ji prodal toho dne, kdy si s hrůzou uvědomil, jak horoucně ji ve skutečnosti miluje.
Lidé, jako on, jednají zdánlivě paradoxně, ale vždy stejně. Hamižnost v jeho bytosti vykvikne, jakmile někdo přijde a odkoupí mu něco z jeho vetešnické díry, byť i za drahé peníze: on cítí jen tlak ‚musí-li vydávati‘. On by nejraději pojem ‚míti‘ do sebe zažral a nejvyšším ideálem by mu bylo, kdyby se jednou mohl proměniti v abstraktní pojem ‚majetekt‘. —
A tehdy to v něm obrovsky vzrostlo až k celé hoře úzkosti: ‚nebýti si jist sama sebe‘, — ne: něco lásce chtíti dáti, ale museti dáti: přítomnost Neviditelného v sobě tušiti, co by jeho vůli, nebo to, co by rád měl svou vůlí — ukovalo v pouta.
