tyto sny zavrhoval, ježto ve mně zanechávaly příchuť neuspokojenosti.
Přemýšlím-li o sobě samém, a musím-li se diviti, že nikdo a nic není na světě, co bych mohl nenáviděti, nebo co by mi jen bylo nesympatickým, kromě ‚něho‘, a jeho kmene, — tu vkrádá se mi často odporný pocit: mohl bych býti tak zvaným ‚dobrým člověkem‘. Ale na štěstí tomu tak není. Řekl jsem vám už: ve mně není již místa.
A nemyslete si, že snad mne nějaký smutný osud tak zatvrdil: (Čím mé matce ukřivdil, to jsem se dověděl až v pozdějších letech) — já zažil tak radostný den, že vše, cokoliv je smrtelníkům k blaženosti popřáno, bylo zastíněno.
Nevím, znáte-li pravou, vřelou, vnitřní pobožnost — neznal jsem jí až do oné doby také — ale když jsem onoho dne, kdy se Dr. Wassory vlastní rukou zahladil, stál u krámku dole a viděl, jak ‚on‘ tu zprávu přijal, — jak ji ‚tupě‘ (jak by snad řekl laik, neznalý pravého jeviště života) přijal — celou hodinu bez účasti stál, jen svůj krvavě rudý rozpoltěný pysk poněkud výše než jindy nad zuby stáhl a zrak tak jistě, tak — tak — zvláštně do vnitřku obrátil — — — — — tu jsem cítil vůni kadidla ze vzmachu archandělova.
Znáte zázračný obraz černé Panny Marie v Týnském chrámu?
Tam jsem se vrhl na kolena a temno ráje zahalilo moji duši.“
— — Když jsem tak viděl Charouska státi, jak zalily se veliké, snivé jeho oči slzami, tu napadla mne Hillelova slova o nepochopitelnosti tmavé stezky, jakou jdou bratři smrti.
