jsem už, co činím; strhl jsem Angelinu na svou hruď a líbal jsem ji. Na ústa, na čelo, na oči.
Její rusý vlas ležel jako zlatý závoj před mým obličejem.
Pak jsem ji držel za jeji úzké ruce a vypravoval jsem jí vzletnými slovy, že úhlavní nepřítel Wassertrumův — chudý, český student — dopravil dopisy a vše ostatní v bezpečí, že to vše je teď v mém majetku a dobře uschováno.
A ona mi padla kolem krku a smála se i plakala jedním dechem. Líbala mne. Letěla ke dveřím. Vrátila se a znovu mne líbala.
Pak zmizela.
Stál jsem jako ohromen a stále ještě jsem cítil dech jejích úst na svém obličeji.
Slyšel jsem, jak kola kočáru hřmí přes dláždění, slyšel jsem zběsilý klusot kopyt. Za minutu na to bylo vše ticho.
Jako v hrobě.
I ve mně.
Pojednou zavrzly za mnou tiše dveře a Charousek stál v pokoji.
„Odpusťte, pane Pernathe, klepal jsem dlouho, ale zdá se, že jste to neslyšel.“
Kývl jsem jen němě.
„Doufám, že se nedomníváte, že jsem se smířil s Wassertrumem, když jste mne před chvílí viděl, jak s ním hovořím?“
Charouskův posměšný úsměv pravil mi, že jen vztekle žertuje.
„Musíte totiž věděti: štěstí je mi příznivo, ta bestie dole mne začíná míti ráda, mistře Pernathe! —
