A roztrhlo mne to v krvavějící polovinu.
Tu pravila mi myšlenka chladně a lhostejně rozluštění:
„Blázne! Vždyť to vše maš v rukou. Vezmi jen tamhle se stolu onen pilník a vraz ho vetešníkovi do hrdla, až mu špička projede zátylkem!“
Mé srdce jásalo výkřikem poděkování k Bohu.
Badal jsem dále:
„A Dr. Savioli?“
Není pochyby, že se zabije, nezachrání-li ho. Milosrdné sestry s něho nespouštějí oči, omámily ho morfiem, ale snad se náhle probudí — snad právě teď — — a — a — ne, ne, ona musí pryč, nesmí ani vteřiny už zmařiti, — ona chce psáti svému choti, vše mu vyznati, ať si jí třeba vezme dítě, jen když bude Savioli zachráněn — neboť tím by vyrazila Wassertrumovi jedinou zbraň z ruky, jakou má a jakou hrozí.
Ona chce sama prozraditi toto tajemství, dříve než bude prozrazeno vetešníkem.
„Toho neučiníte, Angelino,“ vykřikl jsem a myslil jsem na pilník.
Hlas mi vypověděl službu v jásavé radosti nad mou mocí.
Angelina se mi chtěla vytrhnouti — držel jsem ji pevně.
„Jen jedno ještě: rozvažte si, bude-li váš manžel tak beze všeho věřiti ledajakému vetešníku?“
„Ale Wassertrum má přece důkazy, má patrně mé dopisy a snad i jednu mou podobiznu, — vše, co bylo schováno v psacím stolku vedle, v atelieru.“
Dopisy? Podobiznu? Psací stolek? — nevěděl
