To jméno vířilo mi v žilách a stalo se nesnesitelně strašidelným laskáním!
Násilným pohybem jsem se vzpamatoval a nutil jsem se se skřípajícími zuby — zírati na obraz, až jsem se zase opanoval!
Opanoval!
Jako dnes v noci nad kartou pagáta.
Konečně: kroky! Mužská chůze.
On přišel!
Jásavě spěchal jsem ke dveřím a prudce jsem je rozevřel.
Schemajah Hillel stál venku a za ním — vyčítal jsem si poněkud, že jsem při tom pocítil do jisté míry zklamání — za ním starý Cvak: s červenými tvářičkami a kulatýma dětskýma očima.
„Jak k své radosti vidím, mistře Pernathe, jste už opět zdráv?“ začal Hillel.
Chladné „vy“?
Mráz. Řezavý, umrtvující mráz rozestřel se pojednou v pokoji.
Omámen, polo jen poslouchaje, slyšel jsem, co Cvak koktal, rozčilením sotva dechu popadaje:
„Víte už o tom, že zase Golem chodí po ulicích? Pamatujete se, Pernathe, jak jsme o tom teprve nedávno hovořili? Celé židovské město je v pozdvižení. Vrieslander ho viděl vlastníma očima. A jako vždy, počalo to i tentokrát vraždou.“
Poslouchal jsem udiveně: vražda?
Cvak mnou zatřásl:
„Což o ničem nevíte, Pernathe? Dole přece visí obrovská policejní vyhláška, na všech rozích visí: starý Zottmann, „svobodný zednář“, míním tím
