jen se zamříženým oknem — starobylý dům v ulici „U staré školy“, jemuž se každý vyhýbal! — Kdysi před mnoha lety se jistý muž se střechy po laně spustil, aby se podíval oknem, a lano se přetrhlo a ano — — — ano: byl jsem v domě, v němž vždy strašidelný Golem zmizel! — — — — — — — — —
Strašná hrůza ochromila všechny další myšlenky a mé srdce počalo se svírati. Hrůza byla tak rdousivou, že nedala se přemoci ani vzpomínkou na dopisy v mém pokojíku.
Ztuhlými rty řekl jsem si chvatně, že je to jen vítr, co tak mrazivě z onoho kouta sem věje, rychleji a rychleji sípavým dechem jsem to opakoval — nic nepomáhalo — tam v koutě ona bělavá skvrna, karta — nabubřovala v puchýřovitý chuchvalec, tápala k okraji měsíčního pruhu a zase se odplazovala zpět do temnoty. — Krůpějovité zvuky se probouzely — polo myšlené, tušené, polo skutečné — v prostoru a přece zevně, kolem mne a přece kdesi jinde, — hluboce v mém srdci a přece opět v pokoji: zvuky, jako když padá kružítko a špičkou se zabodává do dřeva!
Opět a opět: bělavá skvrna — — — bělavá skvrna — — —! Karta, ubohá, hloupá, pošetilá karta to je — křičel jsem si do mozku — — — marně — — teď si přece — přece vynutil postavu — pagát — a trčí v koutě a zírá na mne sem mým vlastním obličejem — — — — — — —
Hodiny a hodiny jsem se zde krčil — nehnutě — ve svém koutku, co zmrzlá a ztuhlá kostra v cizích, plesnivějících šatech! — A ten tam: já sám.
