Pak jsem se skrčil v protějším koutě a zvolna jsem cítil, jak se má kůže pomalu, pomalu ohřívá.
Jen děsný pocit vlastní, ledové kostry nechtěl mne opustiti.
Seděl jsem tu bez hnutí a můj zrak bloudil sem a tam: karta, kterou jsem viděl nejdříve, — pagát — ležela stále ještě uprostřed pokoje v pruhu světla.
Musel jsem na ni upřeně zírati.
Pokud jsem na dálku mohl rozeznati, byla neobratně dětskou rukou malována vodovými barvami a představovala hebrejskou písmenu Aleph, v způsobu muže, oděného starofrancky s šedivým plnovousem, krátce přistřiženým, s levou rukou zdviženou, mezitím co druhá ukazovala dolů.
V tom se ve mně probouzelo podezření: nemá-liž tvář tohoto muže podobnost s mou vlastní tváři? — Vous — vždyť se ani k pagátu nehodil, — plazil jsem se k té kartě a odhodil jsem ji do kouta k ostatnímu harampádí, abych se zbavil mučivého pohledu.
Tam teď ležela, a bělala se z temna jako šedobílá nejasná skvrna.
Násilím jsem se nutil přemítati, co bych měl počíti, abych se opět dostal do svého příbytku.
Čekati na ráno! Volati oknem na chodce dole, aby mi z venčí po žebříku přinesli svíčku nebo svítilnu! — Bylo mi tísnivou jistotou, že se mi nikdy nepodaří beze světla vrátiti se těmi nekonečnými, věčně se křižujícími chodbami.
Nebo, je-li okno příliš vysoko, snad by mohl někdo se střechy po provaze — — —?
Bože na nebesích, jako blesk projelo mnou: teď jsem věděl, kde jsem byl: pokoj bez vchodu,
