Končila zde nějaká šachta snad z jakéhosi sklepa?
Vzpřímil jsem se a hmatal jsem oběma rukama kolem sebe. Otvor byl zrovna čtyřhranný a vyzděný,
Zvolna mohl jsem v něm rozeznati jako zakončení stínové obrysy vodorovného kříže a konečně se mi podařilo zachytiti se jeho tyčí, vypiati se vzhůru a protlačiti se jím.
Teď jsem stál na onom kříži a orientoval jsem se.
Dle všeho zde končily zbytky železných točitých schodů, nemýlil-li mne pocit mých prstů?
Dlouho, nevýslovně dlouho jsem musil hmatati, až jsem mohl najíti druhý stupeň; pak jsem se šplhal vzhůru.
Bylo to v celku osm stupňů. Každý vždy o výšku muže výše.
Ku podivu: schody přiléhaly nahoře k jakési vodorovné desce, jejímiž pravidelnými, protínajícími se štěrbinami pronikalo světlo, které jsem už dole pozoroval!
Skrčil jsem se, co jsem mohl, abych z větší vzdálenosti mohl lépe rozeznávati, jakým směrem se štěrbiny táhnou: k svému údivu jsem shledal, že tvoří právě šestihran, jaký bývá zobrazen na synagogách.
Co to asi bylo?
Konečně mi napadlo: jsou to nejspíš padací dveře, jejichž okraji vniká světlo. Padací dveře ze dřeva ve formě hvězdy!
Opřel jsem se rameny o desku, tlačil jsem vzhůru, a pojednou jsem stál v pokoji, jenž byl osvětlen jasnou září měsíční.
Byl velice malý, zcela prázdný až na hromádku haraburdí v koutě a měl jediné, silně zamřížované okno.
