Kdybych alespoň jí mohl pomoci!
Musel jsem se na něčem rozhodnouti, na něčem vážném, nezměnitelném, dříve než se zase ve mně probudí prokletý pud k životu a než mi zas nové vidiny před oči vyčaruje.
K čemu by mi byly jinak posloužily všechny ty zvěsti z říše věčna?
K ničemu, k praničemu!
Snad jen k tomu, abych se potácel kolem dokola v považoval teď zemi za nemožná muka.
Tu zbývalo už jen jedno.
Počítal jsem v duchu, mnoho-li peněz mám ni bance uloženo.
Ano, jen tak to šlo. To bylo ještě to jediné, nepatrné, co z celého mého nicotného života mohlo míti jakous takous cenu!
Vše, co jsem zval svým majetkem — počítaje v to i několik drahokamů v zásuvce mého stolu — to vše svázati do balíčku a poslati Miriam.
Na několik let alespoň sejme to s ní starost o vezdejší chléb.
A napsati dopis Hillelovi, v němž bych mu vysvětlil, jak se to má s tím jejím „zázrakem“…
On jediný mohl jí pomoci.
Cítil jsem to: on bude věděti pro ni radu.
Shledal jsem své drahokamy, dal je do kapsy a podíval se na hodinky: zajdu-li hned teď do banky, může býti za hodinu všechno v pořádku.
A ještě kytici rudých růží koupiti — pro Angelalu — — v mém nitra řvala bolest a divoká touha.
Jen ještě den, jeden jediný den bych si přál žíti!
A pak opět prožíti tutéž rdousivou zoufalost?
