první pohled poznal v něm každý znamenitého muže a náčelníka. Na krku houpal se mu kouzelný váček, kalumet a tři řady drápů medvědích, vítězná to znamení, jichž dobyl sobě s nebezpečenstvím života. V ruce držel dvojku, jejíž pažba hustě pobita byla stříbrnými knoflíky. To byla proslavená puška stříbrná, jejíž kule nikde nechybila se cíle svého. Obličej jeho byl vážný, mužný a krásný; čelisti vyčnívaly jen nepatrně, a pleť byla barvy světlohnědé.
Muž ten byl Vinnetou, náčelník Apačův, nejznamenitější mezi Indiány. Jméno jeho známo bylo daleko široko. Spravedliv, moudrý, udatný až k odvážlivosti, přítel a ochránce všech potřebných, ať rudých anebo bílých; takým znali ho ve všech Státech ano i daleko za hranicemi.
Old Shatterhand povstal. Chtěl mluviti, než Vinnetou pokynul, aby poslouchal.
V dálce ozývaly se jednotvárné zvuky a rychle se blížily. Brzy zaslechli dupot koňský a rozeznávali jednotlivé zvuky písně. Bylo to jediné slovo: »totsi-vuv, totsi-vuv!« což znamená asi tolik jako skalp.
Zvěděl tedy Old Shatterhand, že oba běloši neunikli Indiánům, nýbrž od nich zajati byli.
Šošonové jeli právě okolo a po způsobě indiánském jeden za druhým. Uprostřed mezi sebou měli oba zajatce; byli odzbrojeni a lassem na koně přivázáni. Dle všeho nebylo jim dosud ublíženo. Snad vzdali se, přesvědčivše se o bezúčelnosti odporu, svým nepřátelům dobrovolně.
Nikdo ze Šošonů netušil, že jsou pozorováni. Zajatci však vzpomínali na Old Shatterhanda, jehož zde byli opustili. Ohlíželi se v pravo i v levo a také vzhůru obrátili své zraky. Shatterhand chtěl Evropanům dáti znamení, že je viděl. Bylo to však nebezpečné, neboť snadno mohl jej zahlédnouti i některý z Indiánův. Postoupiv trochu blíže ku kraji stráně, zamával kloboukem, ale hned zase ustoupil, přesvědčiv se, že znamení jeho neušlo tlustému Francouzovi.
Rudoši zmizeli, ale jednotvárné totsi-vuv chvíli ještě bylo slyšeti; posléze i to umlklo.
Teď otočil se Vinnetou, opustil, ani slova nepromluviv, místo, na němž vedle Shatterhanda byl stál. Asi za deset minut se vrátil, koně svého za uzdu veda. Bylo opravdu s podivem, jak dovedlo se zvíře udržeti na svahu velmi příkrém a prodírati se nad to ještě hustým lesem. Kůň Vinnetouův byl téhož druhu a téže barvy jako kůň Shatter-
