Kapitola druhá
Černý Jelen.
Pátý den již byli naši známí na cestě, překročili již prameny Povder-Riveru a blížili se k horám Bighornským. Krajiny, rozkládající se mezi řekou Missouri a horami Skalistými, náležejí dnes ještě k nejdivočejším končinám Spojených Státův. Záležejí hlavně v opuštěné, smutné prérii, ve které ubírá se jezdec často několik dní, nenalézaje ani křoví, ani praménku.
K západu země povlovně se zvyšuje, tvoříc vyšší a vyšší pahorky a kopce, jež příkřejší a rozervanější jsou, čím dále přicházíme na západ; ale nedostatek dříví a vody jeví se všude. Z té příčiny nazývají Indiáni krajinu tu »Mah-kosieča« a běloši »Bad-lands«. Oběma jmény označují zemi špatnou.
I značné řeky, jako na př. Platte či Nebraska, nevykazují v těch končinách ani v létě valně vody. Teprve dále k severu, kde pramení se Seyenna, Povder, Tongue a řeka Bighornská, nacházíme krajiny lepší. Tráva je tam šťavnatější, křovin hojnosť, a posléze jest nám kráčeti ve stínu stoletých velikánů lesních.
Tam zdržují se Šošonové či Indiáni Hadí, Siouxové, Seyennové i Arapahuové. Každý z těchto kmenů rozpadá se opět v několik podčeledí, z nichž každá dbá jen svých vlastních prospěchův. Ký div tedy, že stále a stále střídá se válka a mír mezi nimi. A oblíbil-li si snad rudoch po nějaký čas mír, tu přijde master běloch, bodá jej nejprve jehlami, později noži, až Indián vyzvedne ze země zakopaný tomahavk a počne znova bojovati.
